Nejvyšší správní soud: Při řešení otázek naplnění tzv. nutné komunikační potřeby u veřejně přístupných účelových komunikací je potřeba se zabývat i tím, do jaké míry potřebují komunikaci využívat chodci či cyklisté (nejenom motorová vozidla), a také tím, zda jsou případné alternativní cesty bezpečné
V posledním období se v českém právu velmi diskutuje o otázkách veřejně přístupných účelových komunikací, včetně otázek podmínek užívání veřejně přístupných cest. Jedná se nejen o pozemní komunikace, ale může jít např. o přístupové a výstupní cesty dráhy (výstupy metra), veřejná prostranství apod. Jako jeden z pojmových znaků pro veřejné užívání takové entity je uváděna tzv. nutná komunikační potřeba. Do popředí právní teorie a rozhodovací praxe se vedle pojmu nutná komunikační potřeba dostávají pojmy z německého práva, např. pojem věnování, resp. věnovací akt (tzv. Widmung).
Nejvyšší správní soud se v rozsudku ze dne 28. 6. 2022, čj. 10 As 99/2022-56) zabýval nutnou komunikační potřebou, když řešil otázku, zda je lesní cesta vedoucí oborou veřejně přístupnou účelovou komunikací podle zákona o pozemních komunikacích. Konkrétně Nejvyšší správní soud posuzoval, zda byla u lesní cesty dána nutná komunikační potřeba. Nejvyšší správní soud potvrdil judikaturu, podle které je při řešení podobných otázek potřeba se zabývat i tím, do jaké míry potřebují komunikaci využívat chodci či cyklisté (nejenom motorová vozidla), a také tím, zda jsou případné alternativní cesty bezpečné.
Podle názoru Nejvyššího správního soudu závěr, že není naplněna nutná komunikační potřeba, jako jeden ze znaků veřejně přístupné účelové komunikace [§ 2 odst. 2 písm. d) a § 7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích], nelze vyvodit pouze z existence jiné pozemní komunikace v okolí. Při porovnání obou komunikací musí správní orgán hodnotit i další skutečnosti, jako například stav obou komunikací, jejich bezpečnost či konkrétní využívání v dané lokalitě, nikoli pouze rozdíl ve vzdálenostech. Komunikace přitom musí správní orgán hodnotit z pohledu těch, kteří je skutečně využívají, tedy nikoli pouze z pohledu motoristů, ale případně i z pohledu cyklistů či pěších.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že bezpečnost je jedním z kritérií, které je třeba při zkoumání nutné komunikační potřeby posuzovat (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 8. 2013, čj. 4 As 89/2013-21, ve kterém Nejvyšší správní soud dovodil „komunikační nutnost“ proto, že šlo „o jedinou bezpečnou pěší cestu“). V posuzovaném případě je navíc použitelný i nález prvorepublikového Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 1935, č. 12225/35 Boh. A, který v podobných věcech upozorňoval na potřebu posoudit též bezpečnost alternativní cesty) (k tomu, že při posuzování veřejně přístupné účelové komunikace lze vycházet i z prvorepublikové judikatury, srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 5. 2011, čj. 2 As 44/2011-99, č. 2370/2011 Sb. NSS, bod 26; z této judikatury vychází též Ústavní soud, např. již opakovaně citovaný nález sp. zn. II. ÚS 268/06, body 33–35).
Nejvyšší správní soud se vyjádřil k tezi osob zúčastněných, že sporná komunikace v prostoru již neexistuje, není tudíž naplněn ani první definiční znak veřejně přístupné účelové komunikace. I v případě, že to je pravda, vychází Nejvyšší správní soud z principu, dle něhož protiprávní jednání nepožívá právní ochrany. Jestliže snad sporná komunikace přestala být v terénu patrná v důsledku protiprávního zahrazení, nelze tuto námitku vzít v potaz (v podobném duchu např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 6. 2017, čj. 2 As 337/2016-64, bod 89, kde Nejvyšší správní soud zdůraznil, že první definiční znak, tedy existence účelové komunikace, není dán jen tehdy, pokud cesta zanikne „bez protiprávního zásahu“).
Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že žalovaný nesprávně vyhodnotil nutnou komunikační potřebu pro cyklisty a pěší. Ignoroval potřeby chodců a rozhodl v rozporu s obsahem spisu, popřel přitom správná východiska, na kterých založil své rozhodnutí městský úřad. Tento nesprávný závěr žalovaného potvrdil též krajský soud.