Nejvyšší soud České republiky se v rozsudku sp. zn. 29 ICdo 96/2016 ze dne 30. 12. 2019 vyjádřil k rozsahu zjišťování obsahu cizího práva. Podle Nejvyššího soudu obecně platí, že použití cizího práva by zásadně mělo vést ke stejnému výsledku, jako kdyby je aplikoval orgán státu, o jehož právo jde. Zpravidla proto nepostačí zjistit pouhý text právního předpisu, ale v rozsahu potřebném pro výklad zjištěné právní normy bude rovněž nezbytné získat přístup také k relevantní judikatuře či odborné literatuře, zabývající se řešenou problematikou. Pravidlo, podle kterého se právem rozhodným pro smlouvu řídí rovněž jeho výklad, ostatně pro poměry projednávané věci plyne přímo z textu nařízení Řím I.
Nabízel-li účastník v průběhu řízení soudu listiny, z nichž bylo (alespoň částečně) možné zjistit obsah cizího práva (včetně relevantní judikatury a odborné literatury vztahující se k řešeným otázkám), nemohl soud takový zdroj poznání obsahu cizího práva pominout a při výkladu sporného právního jednání k takto zjištěným skutečnostem nepřihlížet (nijak se s nimi nevypořádat).